A Letter from Prague
by Ondřej Štindl
The Letters Page, Vol. 5 comes to you as a collection of translated letters written by authors based in UNESCO Cities of Literature who are, like Nottingham, celebrating ten years of their City of Literature status. We have contributions from Barcelona and Baghdad, from Lviv and Ljubljana, and from many other locations across the globe. Space constraints prevented us from publishing the original, untranslated letters as part of our craft-bound book, so instead we present them here in digital form for your perusal.
Written by Ondřej Štindl, before being translated by Michael Baugh, this letter from Prague presents a reflection on the role of interaction within our lives; how folklore interacts with the real, how people interact with machines, and how memories interact with physical space. – Izzy Whitham
Drahá M.,
chatbot se mě dneska ptal na kliku dveří činžáku, kde jsme vyrůstali. V redakci na poradě jsem potřeboval rychle vymyslet téma pro text do příštího čísla a tak jsem ohlásil, že vyzkouším umělou inteligenci jako terapeuta a pak o tom napíšu. A teď to mám. Roli člověka, který se potřebuje vyzpovídat, jsem se snažil hrát poctivě a chatbot taky nic nešidil, interpretoval mě s až legračním zaujetím. „Co ti ta klika v dětství říkala? Symbolizovala pro tebe domov, bezpečí, nebo naopak odloučení, omezení, uvěznění? Byl to spíš pocit jistoty, nebo úzkosti?“ Nevěděl jsem, co mu odpovědět. A co ty, M.? Jak si vzpomínáš na tu kliku? Jak si vzpomínáš na to všechno?
S chatbotem jsem konverzoval skoro celou cestu vlakem, dot ho zajímalo, co jsem měl na mysli slovy „dokáže blízkost vnímat jen jako fantomovou bolest“. Mě vlastně taky. Nechal jsem toho, až když jsme přijížděli do Prahy. Ve vagónu se mnou byla výprava nějaké americké dívčí organizace, když vlak vyjel na Železniční most, za oknem se nad řekou objevil hrad s katedrálou a pod nimi se dal vytušit Karlův most, nadšeně se rozpovídala. Funguje to. É bella, řeknou vždycky v Itálii, když se dozvědí, že jsem z Prahy a dívají se na mě s úctou, jako kdybych k té kráse nějak přispěl. Nechám je při tom a nevykládám jim o podivném pocitu nenaplnitelného nároku, který ve mně skoro celý můj život pěstuje to město, ten domov pro potomky přivandrovalců, zatížených dědictvím, kdoví, jestli jim náleží. Pár let jsem chodil do práce přes Karlův most. Po ránu tam nebývali skoro žádní lidé, jenom korejské páry ve svatebním si tam pořizovaly romantické fotografie, tu módu prý způsobil nějaký úspěšný seriál. Jenom si to představ, M. V desítkách korejských domácností jsou vystavené fotky, na kterých jsem taky já. Protáhlý stín někde ve druhém, třetím plánu, beztvářná figura v černém kabátě, možná lokální duch, snad přející, možná zlověstná předzvěst ztroskotání, proroctví, které se už během let třeba stihlo potvrdit. Korejci se ztratili, když začala pandemie. Všichni se ztratili. Když jsem se večer vyplížil do města, často jsem nepotkal vůbec nikoho, nanejvýš pejskaře s hlavou vraženou mezi rameny a pár sanitek, tiše a diskrétně projížděly ulicemi s puštěnými světly. Bylo to trochu stísňující, ale dýchalo se mi dobře a po desetiletích jsme měl zas pocit kluka, který to město vidí poprvé, nemusí si do něj přimýšlet tajemství a hledat ho někde pod nánosem jásavých barev a lenivě inscenované autenticity. Nachází si ho mě samo.
Z vlaku jsem vystoupil na Hlavním nádraží, nepříjemné místo, dneska vypadá jako podivná kolize bolševické pompy a korporátního dneška. Malému parku před hlavní budovou se ještě pořád říká Sherwood. Je to ale jen pár křovisek a stromů, laviček obsypaných nešťastníky, kteří na tomhle místě uvízli asi už natrvalo, plechovky od piva rozházené po trávníku a trochu hlučno. Sherwood. Češi jsou někdy schopní zapnout představivost, aby jí to nejvšednější drobné nepohodlí přetvořili do mýtického dramatu, jímž musejí procházet jako mučedníci. A zároveň se držet úpěnlivé naděje, že by si jich ty mýty a dějiny nemusely všimnout, pokud si oni nebudou všímat jich a díky té vzájemné ignoranci jim snad bude přáno dožít nerušeni čímkoli horším než občasným mírným nepohodlím. Nevím, jestli to vyjde. Taky se někdy bojím. Ty ses nebála, aspoň tak si na to vzpomínám. Milovala jsi seriál o Robinovi Hoodovi, nějakým záhadným způsobem se koncem osmdesátých let dostal do programu Československé televize. Byl trochu ezo a hippy, hrály v něm písničky od Clannad, všechno to bylo trochu legrační, ale dokázal jsem si to tenkrát nepřipustit. V posledním díle stojí Robin sám proti zástupu nepřátel, stojí na kopci, za ním ten nejčervenější západ slunce (tehdy jsme to nevěděli, měli jsme jen černobílou televizi), poslední šíp vystřelí až někam do nebe a nechá smrt přijít. Volala jsi domů, když skončily titulky, strašně jsi plakala, zkoušel jsem tě utěšit a připadal si při tom dospělejší. Pak už jsem tě nikdy neslyšel tolik plakat, i když jsi pro to měla daleko vážnější důvody.
Před chvílí jsem o tom konverzoval s chatbotem, sypal jsem vzpomínky do digitální propasti a čekal, co se ozve zpátky. Nic, co by stálo za řeč. Vracela se mi jenom nějaká zkreslená plochá ozvěna, škemrání stroje, který si chce přivlastnit můj čas, přizpůsobit ho sobě a mě s ním. Nacpal jsem do něj i svou novou knihu, abychom se líp poznali. Zase v ní popisuju ten sen o naší mámě. Viděl jsem ji, když jsem letěl nad městem, nad naším činžákem a přerostlými zahradami u vil kolem, a pak dál, kde už jsem to neznal tak dobře. Viděl jsem ji tak osmiletou, stála mezi skupinou holčiček v bílých šatech, čekaly pod schody, až jim paní učitelka dá povel a ony se rozběhnou nahoru. Máma se ale dívala na nebe, někoho tam vyhlížela. Asi mě. Zamávala mi, když se děti kolem ní daly do běhu, kolem hřbitovní zdi s opadanou omítkou. Za ní byly vidět koruny stromů, propadal skrz ně svit slunce a rozehrával hru stínů na sochách andělů. Běžely po ošlapaných rozviklaných stupních, mezi nimi rašila tráva. Někde v Praze.
Tvůj
O.
The Letters Page, Vol. 5, which features the English-language translation of the above letter, alongside eight others and an introduction by Jon McGregor, is now available to purchase here.
Featured image credit: Naomi Adam
theletters.page 